Dvaceti šesti letý Anton Malynovskyj je podnikatel a učitel. Když byl ještě mír, bydlel s rodinou na levém břehu Kyjeva, ale začátkem války se přesídlil na břeh pravý. Teď je ve vesnici Marchalivka – 10 kilometrů od Kyjeva. Přestěhoval se pro případ, kdyby byly mosty vyhozené do vzduchu (což se během války může stát) a pak by nebylo možné  řeku Dnipro překročit. Tím pádem by také nebylo možné vyvést rodiče z města. Myslí taky, že obrana Kyjeva má větší smysl na pravém břehu. Říká, že je tady soustředěna většina dobrovolnických organizací.    

Manželku s dcerou Anton poslal přes Polsko do Švédska hned na druhý den války. Sám zůstal, aby se zapojil do lokální skupiny domobrany Ozbrojených Sil Ukrajiny. Tito lidé chrání město a jeho infrastrukturu proti nepříteli, vyhledávají diverzanty.  

“Když dcera a manželka odjely z Kyjeva, silný strach a předtucha něčeho děsivého se proměnily v úlevu. Pocítil jsem víc energie, velký hněv a optimismus. Od té doby se nic nezměnilo, jenom jsem teď trochu víc unavený”.

“Co se týče mně – prostě jsem se narodil mužem, Ukrajincem, do jehož země přišli ze severu krysy a kreteny. Moje povinnost před státem, rodinou ale i před sebou je zůstat tady a zaměřit se na naše vítězství.”

Během prvních dvou dnů Anton kopal zákopy, stavěl vojenské a civilní kryty ve vesnici Marchalivka. Teď je víc zapojený do práce ve městě – pomáhá několika dobrovolnickým střediskům v hlavním městě nacházet výbavu pro vojáky. 

Plní různé organizační úkoly, koordinuje práci ukrajinské firmy s vodou, aby jí lidé a organizace mohly dostat zdarma. Říká, že když se přišel druhý den války zapsat do domobrany, už pro něj nebylo volné místo. 

“Každý den vstávám v 6:30, připravuji se, zběžně čtu noční zprávy, píšu manželce s dcerou, beru jídlo a jedu do města. Celý den jsem za volantem. Když je potřeba odvézt 500 litrů vody do dětského prenatálního centra – udělám to. 

Když je potřeba zaplatit a odvézt do rozdělujícího střediska 1000 kompletů termoprádla – udělám i to”.

Anton říká, že má největší strach z jaderného útoku. “Všechno ostatní zvládneme – už teď vítězíme a stoprocentně válku vyhrajeme”.

V blízké době a v čase do vítězství Anton plánuje být v Kyjevě a pomáhat. 

“Potom ale mám ještě v plánu být šťastným svědkem toho, jak po osvobozující válce vzniká a zase se vytváří ukrajinská národnost a stát. 

Bude to fantastická zkušenost. Chci zase začít podnikat, obnovit své projekty. Některé budu muset (a to už se stalo) skončit navždy, proto vymýšlím nové. 

Mám v plánu žít a investovat do ukrajinské ekonomiky”. V tuhle dobu naši vojáci a skupiny domobrany brání město a oblast. 

“Jsem pyšný na vojáky, na předsunuté oddíly domobrany, a také na obyčejné lidi. Rusáci s námi nic nebudou moci udělát” říká Anton.

“Přeju si zase chodit ulicemi Kyjeva, vidět zrelaxované, usměvavé, krásné lidi, které nic neohrožuje. A budu naprosto šťastný”.

“Po vítězství ale ode mě ruský národ neuslyší prominutí. Osobně budu dělat všechno proto, aby pocítili co nejvíc ekonomických ztrát, a aby se jejich život vydal co nejhorším možným směrem. Ještě před tím, než skončí sankce, před tím, než se dá mluvit o nějakém odpuštění, o mírumilovné lidské existenci bez nenávisti, ruští občané budou muset zrekonstruovat a vrátit všechno, co nám sebrali.”