Illustrated by Oleksandra Fedarkova
Zakrvácená, mladá žena s dítětem v náruči – tato fotografie 33 – leté Julie Matvijenko z Černihovu se rozlétla po sociálních sítích. Teď pod jejími okny vedle devítípatrového paneláku v centru města je obrovská díra po ruské raketě. Julia pamatuje výbuch i to, jak na ní a její děti byt v druhém patře začal padat. Akorát šla do kuchyně, a její tři dcery – rok a dva měsíce, 4 a 7 let – seděly na dece v chodbě, nejbezpečnějším místě podle pravidla dvou zdí.
“Všechno se sypalo a padalo. Děti byly také pod zavály, začala jsem je vyhrabávat, vyvedla jsem je na ulici, – vzpomíná Julia. – nic jsem nechápala, nic jsem necítila, ani bolesti, když ze mně teklo hodně krve. Byl to děs”.
Manžel Julie je voják. Když Rusko začalo útok, zavolal jí a řekl, ať jede k jeho matce za město. Vysvětlil, že není zřejmé, co bude dál, a tam, že je aspoň jídlo, voda a blízcí lidé. Julia a dcery bydleli za městem týden, během ostřelování se schovávaly v sousedním sklepě.
“V roce 2014 jsem už všechno tohle zažila v Severodoněcku v Luhanské oblasti. Ostřelování, hluk letadel co shazují bomby, úkryty a studené sklepy, chybějící elektřina, voda, spojení, jídlo – všechny tyhle děsivé věci. Teď je všechno ale stokrát horší”.
Když se ruská armáda začala přibližovat k okraji města, Julia se rozhodla, že v Černihově bude bezpečněji a vrátila se domů. Bomba spadla za pár hodin.
“Následujícího dne tam jel manžel a natočil video. Naše druhé patro, všechny naše okna, náš balkon – všechno je pryč. 80% bytu je zdemolováno. Všude kousky skla, všechny věci jsou zničené”.
Vojáci odvezli rodinu do dětské nemocnice. Naštěstí, na dcerách nebylo ani škrábance a předaly je tetě. Julie si zranila hlavu a dostala otřes mozku, ztratila hodně krve. Sešili ji ucho, tvář a velkou ránu na ruce. Pak byla převezena do regionální nemocnice.
Ve stejný den ruská armáda zaútočila na školu. Ti, kdo zůstali naživu, ocitli se s Julií ve stejném nemocenském pokoji.
“Obličeje žen jsou pokryté sešitými ranami, oči nevidí, někdo potřebuje vyměnit oční čočku, někomu dali celé oko pryč a mnoho jiných zranění, – povídá Julia. – Myslely, že ve sklepě školy bude bezpečněji. Ale školu zničili úplně”.
Julia měla ležet v nemocnici dva – tři týdny, ale byla propuštěná za sedm dnů – míst je málo, zraněných je hodně. Nějaké období bydlela také u sestry manžela – bez spojení, vody, plynu, elektřiny. Později je manžel odvezl s dcerami do Lvovské oblasti. Julia mohla vzít sebou jen dokumenty a mobil.
“V Černihově je to hrozné. Bomba spadla i na tu nemocnici, kde jsem ležela. A stříleli přímo do lidí ve frontě na chleba. Je tam strašně. Mladší dcera, když slyšela výbuchy, hned začala brečet a křičet. Kvůli tomu nás jednou vyhnali ze sklepa. Teď už je v pohodě – možná, nepamatuje. Starší dcery se moc bojí doteď”.
Během našeho rozhovoru starší Nika, prosí mámu zatáhnout závěsy na oknech. “Zvykla si na maskování a zatemnění světla”, – vysvětluje Julia. Nika se bojí všeho. Když ulicí vedle jejich baráku projíždí auto tak běží hned do chodby se schovat. Bojí se procházet venku – pět minut a začne brečet, táhne mámu domů. Bojí se spát v posteli – ukládá se na rohožce v chodbě. A v noci se budí hysterickým záchvatem. Každý den jí Julia vysvětluje, že ony jsou v bezpečí. Co ale dělat dál, doteď nerozhodla. Říká, že je děsivé žít se sirénami, ale také jí děsí představa jet za hranici.
“Ztratila jsem všechno, mám nakřivo sešité ucho, jizvy na obličeji. Ale mám pocit, že všechno bude dobré. Stala jsem se klidnější, věřím ve světlou budoucnost. Ani nevím, odkud mám tenhle optimismus, – říká Julie. – Občas jí ale zneklidňuje nevědomost. Je mi smutno, že jsem u cizích lidí místo u sebe doma. Sním, aby tohle všechno už skončilo, přijel můj manžel, vyzvedl mně a vrátily jsme se do Černihova, vybudovaly zas město, našly nový dům a žily, jako dřív – normálně”.
Zapsáno 22 března 2022
Překlad: Iryna Zahladko
