25. února ruská armáda ostřelovala archiv Bezpečnostní služby Ukrajiny v Černigově. V důsledku ostřelování vyhořelo s ním i půl milionu dokumentů, které byly tam uloženy. S tímto shořela také i část historie mé rodiny.
„Ta moje nemoc už je válka“, Iryna, 25, Sumská oblast
“Vyhrabávala jsem děti z pod závalů, mezitím co ze mně tekla krev”, Julia Matvijenko, 33 let, Černihov.
«Devatenáct psů nás táhlo různými směry», — Anastasije Tychá, 20 let, Irpiň
“Náš byt v Mariupolu zasáhla raketa. Jestli tam v ten okamžik byla naše babička – nevíme. Spojení s rodinou nemáme už dva týdny”, Kateryna Radyk, 21 let, Mariupol – Kyjev
“Tady budu více užitečný. Kam mám jít?”, Oleksandr Zakletskyj, 43 let, Kyjev
„V Mariupolu už vás nepřekvapí, když vaši sousedé nebo přátelé zemřou, neodvracíte oči od mrtvých těl“, Alevtina Shevtsova, 32, Mariupol
„Moje matka je v nebi a moje rodina je v pekle. A já jsem sedm tisíc kilometrů daleko“, Julia Jašnikova, 22, Černihiv – Phuket
„Šestileté děti už rozlišují zvuky různých raketometů“, Alina, Charkiv – Lviv
“Prostě jsem se narodil mužem, Ukrajincem, do jehož země přišli ze severu krysy a kreteny”, Anton Malynovskyj, 26 let, Kyjiv – v. Marchalivka
“Zabít vás mohou jen tak, žádná logika tady není”, Li Bilecka, 27 let, Cherson
