Maria Spirina – 51letá porodní asistentka a gynekoložka z Berďanské porodnice. První tři válečné dny strávila v práci. Spolu s jinými doktory pečovala o těhotné a rodící z Berďanska a nejbližších vesnic.

“Nejvíc jsme byli znepokojení otázkou, jak budou moci lidé dojet do porodnice, – vzpomíná Maria. – Hodně lidí sedělo doma co nejdéle. Ale 27. února v místě, kde se pořád střílelo (ve vesnici Berestove), ve sklepě začala rodit žena  a nemohla vyjít ven. Byla v sedmém měsíci těhotenství, během hodiny měla silné krvácení a musela zůstat ve sklepě. Ambulance se tam bála jet.”

Ale pak ji nakonec lékaři dokázali přivézt. Jedno auto ji dovezlo k blok postu u vjezdu do Berďanska, jiné – k porodnici. Cesta 40 km trvala dvě hodiny.

Ve čtyři ráno, po císařském řezu, se narodila holčička ve váze 1880 gramů. Vylekaná rodička Hanna ztratila víc než 1,5 litrů krve. Nikdo z rodiny (z vesnice do města) nemohl přijet, aby předal mladé mámě věci a jídlo. Kraj je totiž zajatý vražednými, ruskými čety a v některých vesnicích trvají boje. Medici dávali ženě nemocniční jídlo a sehnali baby box s nezbytnými věcmi pro nemluvně. Později se o situaci dozvěděli dobrovolníci a přivezli potraviny. Dobrosrdeční lidé přinášeli mléko a přesnídávky.

Během prvních deseti dnů války se v Berďanské porodnici narodilo 18 chlapců a 6 holčiček. Jsou mezi nimi i dvojčata, která se narodila ženě, která se přestěhovala z Doněckého kraje.

Ještě teď je možnost přijímat rodičky: Je dostatek kyslíku, medikamentů a potravin, funguje lékárna. Ale co bude za týden – není jasné.

V případě poplachu a sirén, zdravotníci berou nemluvňata spolu s ženami a utíkají do sklepa. Někteří doktoři zůstávají s pacientkami po těžkých operacích v chodbách mezi nosnými zdmi. Někteří kolegové nemohou odjet domů na vesnici, a tak i několik dnů bydlí v nemocnici.

Během války je Maria nejen gynekoložkou, ale i psycholožkou. Hodně mluví s pacientkami, uklidňuje je a vysvětluje, kde se dá nejlépe schovat v případech ostřelování a bombardování. Pořád konzultuje těhotné ženy přes telefon a spí tři až čtyři hodiny denně.

Válka Marii děsí. Po bombardování Charkova čtyři dny brečela, ale musela se ovládnout, aby jednala s pacienty v klidu.

Moc se bojí ztráty blízkých. Pod palbou ruské armády se ocitlo i město Vasylivka, kde bydlí rodiče manžele. Lidé několik dnů sedí ve sklepě bez světla a vody. Vyzvednout je z okupovaného teritoria není možné.

Oblíbená práce a rodina, zvlášť osmiletý syn, pomáhají ženě zvládat stres.

“Narodila jsem se v Rusku a jako dítě jsem se s rodinou přestěhovala do Ukrajiny, – vzpomíná Maria Spirina. – Mám německou národnost. Měla jsem možnost vyjet do Německa nebo Ruska, ale nemohu nejít do práce a nepomáhat lidem. Považuji Ukrajinu za svůj stát. A strašně se stydím za svou domovinu.”

”Soucítím s lidmi z Ruska, protože nevědí, že tady umírají jejich děti, a nechápou děsy války. Ale až to všechno skončí, bude prozření. A jak potom budou žít?”