Válka. Příběhy z Ukrajiny

Ukrajinci povídají o svém životě během války

25. února ruská armáda ostřelovala archiv Bezpečnostní služby Ukrajiny v Černigově. V důsledku ostřelování vyhořelo s ním i půl milionu dokumentů, které byly tam uloženy. S tímto shořela také i část historie mé rodiny.

autor: | 5 dubna 2022 | Chernihiv, Válka. Příběhy z Ukrajiny

 

Illustrated by Tanya Guschina

 

Archivy Bezpečnostní služby v Černigově uchovávaly více než 8 000 trestních případů proti obyvatelům regionu, odsouzeným v sovětských dobách. Jde o statisíce záznamů z výslechů, rozsudků, fotografií, závěrů o rehabilitaci či odmítnutí rehabilitace. Byla to unikátní informace o lidských osudech – jak obětí trestných činů, tak i pachatelů, popravených i přeživších.

Před sedmi lety byly kriminální případy zveřejněny pro všechny, pro Ukrajince a cizince, pro potomky, novináře, dějepisce. Pracovníci archivu návštěvníkům pomáhali s hledáním údajů, vysvětlovali specifika práce s dokumenty. Každý si mohl pomoci vlastních prostředků zkopírovat vše, co potřeboval: skenerem, fotoaparátem, dokonce i telefonem.

Tyto kopie jsou jediné, co nám zbylo z archivu Bezpečnostní služby v Černigově. To je však jen pár procent toho, co je ztraceno.

Nejčastěji lidé hledali v archivech informace o svých příbuzných. Našla jsem tam spis o smrti mého dědečka – Ivana Jacenka. Byl zabit v roce 1948. O měsíc později se narodil jeho syn, můj otec. O svém otci proto věděl jen z fotek a vyprávění příbuzných.

Můj děda Ivan pracoval po druhé světové válce na vojenském evidenčním a odvodním úřadu v okresním centru. Jednou za ním přišli obyvatelé vesnice Vaskivci, odkud pocházel, a nabídli mu funkci předsedy obecní rady. Nikdo z místních obyvatel nechtěl tuto funkci převzít – za necelý rok zabili ve vesnici čtyři vládní úředníci. Ivan souhlasil, ale konal funkci pouhých šest měsíců. Během zasedání rady byl zastřelen. Moje rodina o těchto událostech téměř nemluvila.

 

 

 

Teprve před dvěma lety jsem se díky dokumentům, uloženým v archivu Bezpečnostní služby v Černigově dozvěděla, že vrah byl druhý den nalezen. Ukázalo se, že byl to rodák z vesnice – trestní zločinec, který měl osobní konflikt s dědečkem. Zápisy z jeho výslechů, výpovědi spolupachatelů, očitých svědků a dokonce i mé babičky činí 334 stránky trestního spisu z archivu Bezpečnostní služby. Jedná se o složitou paletu byrokratických formulací a nečitelných rukopisů i informací o souvisejících trestných činech – loupežích, oloupeních, nelegálním držením zbraní. Jde o poněkud absurdní příběh poválečné vesnice v Černigivské oblasti, kdy se krádeži obilí zemědělského družstva (tzv. kolchozu) věnovala větší pozornost než zabití člověka.

Takové spisy jsou snad jedinou příležitostí se dozvědět o osudech příbuzných, uvidět je na fotkách, osahat si předměty, které jim patřily. Pas, pracovní knížka, šperky, různé certifikáty, soukromá korespondence, ocenění – cokoli může být věcným důkazem. Ve spisu mého dědečka však nic z výše uvedeného nebylo. Byla tam jen kulka, která ho zabila. Mlčenlivý svědek. Po zničení archivu je to jen kousek roztaveného kovu mezi popelem.

 

 

Archiv Bezpečnostní služby v Černigově není jediný, ke kterému jsme kvůli ruské agresi ztratili přístup. Málo se ví o stavu stejných archivů na Krymu, v Doněcku a Luhansku, a nyní v Chersonu. Budovy archivů v Charkově a Mikolajovi byly také atakovány Ruskem.

Je nepravděpodobné, že hlavním cílem Rusů jsou archivy. Ale totalita války znamená, že se také stávají její obětí. Právě dokumenty z bývalých sovětských archivů v Ukrajině svědčí o rozsahu zločinů, které se zde během dvacátého století staly.

Znamená-li možnost jejich zničení, že i moderní ruské zločiny budou časem zapomenuty? To je jen iluze. Dějiny dvacátého století nás naučily, že paměť se přenáší i v podmínkách zákazu a mlčenlivosti.

 

Přeložila Nadia Koroliak

Další příběhy