Oleh Romaňuk má 36 let. Je vystudovaný zdravotní bratr, ale poslední dobou byl zaměstnaný v kuchyni jedné restaurace. Oleh pochází z Luhanské oblasti. 

Od jeho bývalého domova k hranici, která existovala před rozsáhlým útokem Ruska je to 15 kilometrů. Teď Oleh žije v Charkově. 24. února 2022 v pět ráno se probudil od známých zvuků výbuchů. 

“Vím, co jak zní: dělostřelecké střely a miny svistějí, když už jsou blízko, Grady hučí a Směrče zní jako šustění. Rakety a letecké bomby ale není slyšet vůbec: přežití závisí na úspěchu. Když slyšíte krátké plesknutí bez ozvěny – je to protivzdušná obrana. Netušil jsem, že uslyším tyto zvuky v Charkově, ale hned jsem pochopil, co mám dělat. Vstal jsem a klidně nabral vodu, která ještě byla. Zapnul jsem pračku, zkouknul, co mi chybí a co mám nakoupit,” povídá Oleh.

Neplánoval jet z Charkova, ani nesbíral evakuační zavazadlo. 

“Kdybych měl dítě, přemýšlel bych o tom, že bych odvezl rodinu co nejdál. Jenomže bydlím sám, dítě nemám, takže jsem ani neměl pomyšlení někam odjet. Utéct by teď znamenalo být celý život na útěku. Ztratil jsem domov tam, a pak ještě utíkat odsud – ale kam? Jedině se bránit, dělat něco,” říká Oleh.

V únoru 2014, kdy ve východních krajích trvaly boje, Oleh spolu s kolegy organizovaly zdravotnické středisko na místním Charkovském úřadě. Letos má déjá vu – zase pracuje v zdravotnickém středisku místního úřadu. Prvního března, kdy budovu zasáhla ruská raketa, se Oleh chystal na směnu.  

Není teď jasné, kde bude zase fungovat jeho zdravotnické středisko, ale Oleh pokračuje jako dobrovolník. Je příjemně překvapený, jak jsou spolčení a organizovaní lidé – i dobrovolníci, i domobrana. Podporu nachází v komunikaci. I když zůstává doma sám, je spojený s kamarády a blízkými po celé Ukrajině.  

Oleh bydlí ve vilové čtvrti. Jako úkryt pro něj funguje suterén se zamřížovanými okny. Do metra nebo na nádraží cesta trvá 7-10 minut. Říká, že jeho čtvrť má štěstí – blízko ní nebylo žádné zasažení. Dokonce i všichni ruští vojáci, kteří se pohybovali v okolí během pouličních bojů, byli chyceni.  

Příbuzní Oleha bydlí na okupovaném území, v takzvané LNR. V první dny rozsáhlého útoku v Luhanském kraji byly velké boje. Celá města – například Šťasťa – byla skoro vymazána ze zemského povrchu.  Oleh má dost důvodů pro úzkost. Ale teď je najednou přesvědčený, že navzdory všem obětem a zničením, Ukrajina zvítězí. 

“Přeju si, ať všechno brzy skončí, ale tak, abysme zas získali všechna naše území. 

A aby ty hajzlové zaplatili za rekonstrukce našich měst. Aby za několik let Ukrajina vypadala ještě lépe, než před válkou”.