Anji je 34 let. Před válkou pracovala jako ředitelka oblíbené metropolitní restaurace. Nyní řídí práci jedné z dobrovolnických kuchyní na bázi restaurace v Kyjevě.
Vedle ní pracují nejen profesionální kuchaři, ale i sousedé, kteří se rozhodli přidat:
„Jen jsem napsala do domovního chatu, kde běžně řešíme problémy v domácnosti, že je možnost otevřít si kuchyni a vařit tam pro armádu a nemocnice. Ani jsem nečekala, že se ozve tolik lidí. Ukazuje se, že mnozí chtějí městu pomoci, ale jen nevědí jak. Abych byla upřímná, před válkou jsem většinu svých sousedů ani nepoznávala a za poslední dva dny jsme se všichni spřátelili,“ říká Anja.
Vzpomíná na první okamžiky války: „Měla jsem to stejně jako ostatní. Nikdy v životě jsem si nepředstavovala, že jednou mě muž probudí uprostřed noci a řekne, že začala válka.“
S manželem se nezorientovali a neopustili Kyjev v prvních hodinách. A když pak zvážili pro a proti, rozhodli se zůstat, protože jsou tady nejbližší lidé: sestra, která před 10 dny porodila dítě, a stará babička, které je 90 let.
„Na tom, že jsme zůstali, není nic hrdinského. Prostě jsme moc dobře pochopili, že když pojedeme, nikdo se o naše příbuzné nepostará. A že nebýt s nimi, nemoct jim pomoci je horší než se probouzet a usínat za zvuků výbuchů a sirén.“
Říká, že teď vládnou pocity zoufalství a bezmoci, ale dobrovolnictví jim pomáhá s těmito pocity se alespoň trochu vyrovnat.
Každý den je jako ve filmu „Na Hromnice o den více“. Celá rodina spí na chodbě, boty si dává za dveře, aby v případě úderu rychleji vyběhli. Vstávají, snídají, pracují v kuchyni. Večer doma zhasnou všechna světla a poprvé za den čtou zprávy: těší se z malých vítězství a pociťují hrdost na armádu. Modlí se.
Anja sní o tom, že bude po válce pracovat trochu méně a bude trávit více času se svou rodinou: „Tato válka ukázala, že můžete okamžitě přijít o všechno. Ukázalo se, že předtím bylo tolik věcí k nezaplacení — možnost kdykoli obejmout blízké, tolik světla a radosti. Ale vždycky jsem byla plná úzkostí, řešila jsem nějaké pracovní problémy a ani jsem si neuvědomovala, kolik štěstí je v každém okamžiku, kdy není válka.“
