Illustrated by Lyubov Myau
Oleksandr Šamraj, kterému je teď 34 let, se narodil v Luhanské oblasti. Roku 2009 přišel do Charkova a už tu zůstal. Povolaním je umělecký sochař a řezbář. Teď se Oleksandr snaží přežít a zachránit blízké, kteří našli útočiště v jednom z charkovských krytů.
„Bylo to nejdelších šest dnů v mém životě. Mám velkou rodinu, jsou v ní děti i staří lidé. Držíme se, v přestávkách mezi ostřelováním se snažíme něco dělat, připravujeme jídlo, chystáme věci. Probíráme, co budeme dělat v případě ostřelování, zařizujeme sklep našeho domu, i když nevěřím, že by nás moc ochránil.“
Každodenní záležitosti rozptylují a umožňují válku nějak přežít. Lidé si už zvykli pořád naslouchat. Ticho neuklidňuje, protože není jisté, co přijde po něm. Je těžké přestat sledovat zprávy, i když se člověku z těch informací motá hlava. Lidé pořád čekají na nějakou dobrou zprávu. „Samozřejmě, že lidé jsou vyděšení. Nechápou, čím si to zasloužili. Všude vladne velké nervové napětí. Všichni čekají, až přijde vyjednávání a příměří,“ říká Oleksandr.
Má příbuzné v okupovaném Donbasu. Říká, že někteří se schovávají, jiné ale chytli a poslali do války.
Oleksandr pořád přemýšlí o odjezdu, teď je to ale nemožné. Sám vychovává dceru, pečuje o staré rodiče a nikoho z nich nemůže nechat ve městě. Děkuje Bohu, že jeho dům, obyčejný čtyřpatrový panelák, není dotčen výbuchy. Plánovat cokoli v delším časovém horizontu než jeden den je těžké. „Chápu, že je to genocida. A, i když je to zvláštní, lituju lidi s vymytým mozkem,“ uvažuje Oleksandr.
Hned v první den války mu bývalý spolužák napsal zprávu, plnou ruských propagandistických klišé. „Sašo, nemůžu věřit ukrajinským zprávám. Zelenskyj je americká loutka. Amerika je země parazit, všude jen přilévá olej do ohně.“
„Číst ty sračky bylo k pláči. Jinak je ale všechno v pořádku, vítězství bude naše!“ píše mi Oleksandr a odpojuje se, aby se připravil na další noc ve městě zachváceném válkou.
