Marianně je 24. Ráno 24. února se probudila ve lvovském bytě, chystala se nakrmit svého půlročního syna Tarase, začala sledovat zprávy a dozvěděla se, že Rusko zahájilo totální invazi. 

«Nikdy nezapomenu, jak jsem krmila svého syna a začala brečet. Protože chápu, že se sem dostala válka», říká holka. 

Ale do konce si uvědomila, co se stalo, až když šla s dítětem na procházku: v celém středu Lvova našla jediné místo, kde se ještě dala pít káva. Všechny kavárny byly zavřené. 

Den předtím Marianna vyřídila Tarasovi cestovní pas — jen tak pro jistotu, takže rozhodnutí odjet do zahraničí leželo na povrchu. Poté, co však bylo mužům v odvodovém věku zakázáno opustit zemi, rozhodla se, že sama nepojede. Koneckonců, nebýt malého dítěte, ona sama byla připravena bojovat. 

Poté, co se Marianna se synem poprvé schovali ve starém zaprášeném protileteckém krytu, se však její názor změnil. 

«Uvědomila jsem si, že musím upřednostňovat svého syna, ne svou touhu zničit okupanty za cenu vlastního života. Protože teď na mně závisí další život».

Rodina tedy vyrazila na cestu. Překročení hranice bylo velmi obtížné. Auto uvízlo v zácpě před polskými hranicemi. Pak Marianna zabalila syna do všeho, co u sebe měla, schovala ho pod bundu a šla s rodinou 22 kilometrů v mrazu. Lidé v domech po obou stranách silnice zařizovali místa, kde se dalo ohřát se, nabízeli čaj, krmili horkým jídlem. 

«Plakala jsem, protože jsem nechtěla opustit zemi, kde jsou tak dobří lidé», vzpomíná holka.

Kilometr před hranicí se rozloučila s manželem: odtud jezdil pro maminky s dětmi autobus, ale nebylo snadné do něho nastoupit. Někteří lidé stáli ve frontě několik dní. Marianna tam stála 5 hodin, když se někdo zeptal, jestli jsou ve frontě dvou nebo tříměsíční děti. Dívka běžela k těm lidem. Neznámý muž jí donesl její osobní věci: dětskou autosedačku, nějaké synovy věci, peníze a doklady. 

«Vzala jsem si ještě pár fotek, protože jsem nevěděla, jestli ještě uvidím manžela a rodiče. Cítila jsem se velmi zoufale, ale snažila jsem se vydržet a nebrečet».

Na polské straně dostala holka pokoj, aby mohla nakrmit miminko a ohřát se. Ptali se, kde jsou její věci, ale ona netušila, jak vysvětlit, že všichni lidé cestou k hranicím nechají zbytečné věci na krajnici. 

«Z hranic mě odvezli známí. Nejprve v autě jsem vtipkovala a byla aktivní. A pak jsem se jen začala třást, jako při epilepsii. Najednou jsem cítila, jak je mi zima, jak mi bylo špatně… to jsem si předtím nedovolila cítit».

Marianna je nyní v bezpečí. Polsko poskytuje uprchlíkům právní pomoc, asi bude schopna pracovat v Polsku, pokud válka bude pokračovat. Ale sní o vítězství a hospodářské obnově Ukrajiny: opravdu se chce vrátit domů.

«Největší strach mám ze ztráty rodiny, která zůstala na Ukrajině. Protože tato válka nás naučila, že lidský život je to nejcennější, co máme, a všechno hmotné nemá žádný smysl».