Photo by Katya Moskalyuk

Nadija pracuje jako státní zaměstnankyně v Kyjevě. Večer 23. února šla s rodinou do Divadla na Podole. Dívali se na hru podle Bulgakovových děl. Přišla domů pozdě, měla ještě dokončit spoustu věcí, takže šla spát po půlnoci. A probudila se v 5 hodin ráno kvůli výbuchům.

První noc po začátku války spali doma. Jenže druhý den vletěly trosky ruské rakety do budovy v Košicove ulici, dva domy od Nadije. Pak šli přespat do školy, do sklepa. Když byl ve městě na den a půl vyhlášen zákaz vycházení, zůstávali neustále v úkrytu.

«Zpočátku jsme neplánovali odjet z města, — říká Nadija. — Ale pak příbuzní nabídli jet s nimi do Lvova. Sbalili jsme si věci za dvě hodiny, protože máme zkušenosti s pěší turistikou. Hodila jsem do kufru peníze a flashku s rodinnými fotkami, sbalila jsem si věci».

Rozhodli se jet rychlíkem Intercity. Nadija říká: «Během jízdy něco jako střela trefilo vlak téměř do okna. Zvuková vlna otřásla vlakem, lidé se doslova loučili se životem. Vlak jel o 5 hodin déle než obvykle».

Na nádraží ve Lvově rodina dorazila v úterý ráno. S Nadijou byla její dcera Liza a její starší bratři. Je jim 22 let a nyní nemohou překročit hranice — mužům v odvodovém věku je zakázáno odjíždět z Ukrajiny.

«Nevíme, co dál. Ty 24 hodiny jsem vůbec nespala, nemohu se ovládnout a rozhodnout se.

Nyní žije Nadija a její dcera v divadle — divadlo Lesya Kurbasa ve Lvově funguje jako úkryt. Dítě je šťastné — «nejdřív ve škole, pak v divadle, je to krásné».

«Rozhodnutí opustit Kyjev bylo těžké. Ještě jsem se úplně nevzpamatovala. Ale musela jsem odvézt dceru».

Nadija má také matku, která bydlí v Chersonu. Nyní je Cherson neustále ostřelován ruskou armádou. Ale nevzdál se a zůstává pod ukrajinskou vlajkou. «Jen doufám, že moje matka je daleko od horké půdy v Chersonu a zůstává doma»,  říká Nadija.