Alina a její šestiletá dcera Kamila jsou z Charkova a jejich dům se nachází na okraji historické čtvrti Chladná Hora. Nedaleko je továrna na tanky, potenciální cíl pro nepřátelské ostřelování. Když vypukla válka, Alina vzala tašku s nejnutnějšími věcmi a přestěhovala se s dítětem k matce do středu Chladné Hory. Žili tam tři dny a každou noc chodili dolů do sklepa.

Když vypukla válka v plném rozsahu, Alina se to snažila před svou dcerou skrýt. Když šly dolů do úkrytu v metru, Alina říkala dceři, že to bylo cvičení před výletem nebo bundová párty.

„Bouchalo tam neustále,“ vzpomíná Alina. „Poslední noc v Charkově ve čtyři ráno přeletěla nad naším domem raketa. Vším otřásla vlna. Raketa dopadla asi 500 metrů od nás. Poblíž školy, kam jsme měli jít.“ Žena se okamžitě rozhodla s dítětem opustit město, ale její matka se dlouho nemohla odvážit. Po explozi rakety však nebylo pochyb.

Alina dala věci do ještě menší tašky, aby se snadněji přenášely, a s matkou a dcerou běžely na nádraží. Tam se k nim připojila Alinina neteř a maminčina sestra. O 15 minut později přijel evakuační vlak. „Jely jsme v kupé, kde bylo 20 lidí. Dítě nemohlo ani jednou za den vstát, jedlo jen jogurt. Nemohly jsme dostat sendvič ležící v tašce,“ říká Alina. Její bratr zůstal bránit Charkiv.

„Jely jsme v kupé, kde bylo 20 lidí. Dítě nemohlo ani jednou za den vstát, jedlo jen jogurt. Nemohly jsme dostat sendvič ležící v tašce.“

Nyní žije Alina s rodinou ve fotoateliéru, který byl vybavený jako útulek pro matky s malými dětmi. Alina zatím nemá žádné plány do budoucna. Říká, že možná pojedou do Polska. Ale stejně se bojí jít na nádraží, aby dítě nezemřelo v davu.

V době míru pracovala Alina na trhu: prodávala formy na pečení cupcaků, lžíce, vidličky, věci pro domácí pohodlí. V Charkově měla práci i byt. Město je bez elektřiny, vody, obchody zejí prázdnotou, jídlo dochází a lidé sedí ve sklepech. Trh, kde rodina před odjezdem nakupovala chleba, už je zničen. Sousedův dům, poblíž kterého si Kamila hrála na pískovišti, také.

Alina volá přátelům a známým do Charkova. Mnozí odjeli do Poltavy, někteří na okraj města a někteří zůstali. Šestileté děti její kamarádky již rozlišují zvuky salvových raketometů Grad a Smerč.

Alině morálně pomáhají příbuzní, se kterými opustila město. Žena má však strach o bratra. Vzpomíná také, že před válkou se s dcerou chystaly do cirkusu a divadla, ale neměly čas. Ve Lvově ji ohromilo velké množství aut. Když totiž ve vojenském Charkově projíždělo auto, lidé se hned dívali z okna, aby zkontrolovali, kdo jede.

Kamila bude mít brzy narozeniny. Dárek zůstal doma v Charkově.