Katěrině je 26 let, pracuje jako analytička v IT společnosti a je zároveň ekoaktivistkou. V poslední době Katěrina žila ve Lvově, jenže pár dní před nástupem rozsáhlé ruské ofenzívy odjela za svými příbuznými do rodného Berďansku. Dnes je toto město, nacházející se na jihu Ukrajiny, okupováno. Katěrina tam uvízla společně s matkou, nezletilým bratrem a prarodiči.
„Měla jsem takovou předtuchu, že bude něco špatné, ale netušila jsem, že se na Ukrajině bude masivně střílet. Myslela jsem si, že stihneme společně s rodinou odjet autobusem do Záporoží. Jenže to se nám nepodařilo, ofenzíva začala z různých stran. I když autobusy stále jezdily, měli jsme strach, že bychom se dostali pod palbu.“
Několik dní po začátku plnohodnotné války bylo město Berďansk obsazeno. Přátelé Katěriny napsali, že okupanti jezdili tehdy po okresech, stříleli do vzduchu a jedné ženě dokonce sebrali tašku s jídlem přímo na ulici.
Obyvatelé Berďansku začali chodit protestovat na hlavní náměstí. Šla i Katěrina se svou matkou. Postavily se vedle ruských tanků a začaly zpívat ukrajinskou hymnu.
„Byli tam lidé ve věku 45-50 let, většinou ženy, neboť máme strach pouštět ven naše muže, máma zakázala vycházet i mému mladšímu bratrovi,“ říká Katěrina. „Bylo tam i mnoho učitelů z mé školy. V běžném životě se tito lidé nikdy nevěnovali společenskému aktivismu, prostě jen žili a pracovali, ale i přesto vyšli ven.“
Katěrina chtěla dokonce rozřezat pneumatiky ruským vozidlům, jenže sousedé ji poprosili, aby nic podobného nedělala. Rusové by totiž mohli odpovědět výstřely. Protest byl klidný. Následně Rusové odpálili raketu směrem k berďanskému přístavu. Ta proletěla přímo nad hlavami protestujících na náměstí. Katěrina předpokládá, že se jednalo o pokus zastrašit demonstranty. Jenže protest i nadále pokračoval a trval tak dlouho, dokud z městské radnice nezačali vycházet okupanti se samopaly.
Dívka vzpomíná, jak se obyvatelé města pokoušeli mluvit s ruskými vojáky. Ti byli upřímně překvapeni, nechápali, proč místní z jejich přítomnosti nemají radost. Říkali: „Přijeli jsme vás ochraňovat a osvobozovat.“ „Ale zatím nás osvobozujete pouze od vody a internetu,“ dodává Katěrina.
Když okupanti vstupovali do města, zničili vodovod a zranili jednoho ze zaměstnanců vodárny, který se snažil nefunkční vodovod opravit. Stříleli i do internetových kabelů, tím pádem téměř nikdo z města nemá aktuálně připojení k síti. Mobilní spojení je v Breďansku taktéž nestabilní.
Vedení města posléze uvedlo, že k žádné oficiální spolupráci s okupanty nedošlo a že situace je pod kontrolou – vodovod se opravuje, do městských čtvrtí se vozí pitná voda, elektrikáři se snaží obnovit výpadky světla na okrajích města. Obchody jsou otevřeny pouze půl dne.
„Bojím se ztratit své příbuzné a přátele z jiných měst, zejména z těch, která jsou momentálně silně ostřelována. Může začít k obléhání a dojde jim jídlo a voda – toho se bojím nejvíce. Mám strach z bitvy u Mariupolu, protože vím, že se tam nachází velké množství ruské válečné techniky. Dokonce i z Berďansku se tam jezdí pro posily. Bojím se obrovských ztrát. Každá naše prohra je pro mě velmi bolestivá.“
Když znějí sirény, rodina Katěriny sedí na chodbě svého bytu. Nemají totiž sklep. Do nejbližšího bunkru je to pět minut chůze. Ten je však určen pro malý počet lidí a kromě toho k němu vede nechráněná cesta. Vydat se po ní a vystavit se otevřené palbě je nebezpečné.
„Válka se stává běžnou záležitostí. Děsí mě to. První dny jsem se třásla strachy, když jsem slyšela výbuchy, ale teď… když někde něco bouchne, říkám si no a co, raději půjdu pryč od okna. Nechci, abychom si na tohle zvykali. Přeji si, aby vše bylo opět jako dřív; s naším Donbasem, naším Krymem, bez války, bez Ruska. Abychom si sami odpovídali za svou budoucnost. Nechci myslet na to, že se nebudeme moci vrátit. Chtěla bych opět spatřit své přátele. Chci normální život. Chci si plánovat věci měsíc dopředu. Nebo alespoň den dopředu.“
