Herci a hudebníkovi Bohdanu Syniavskému je 28 let. Narodil se ve městě Debalceve v Doněcké oblasti. Od roku 2010 bydlí v Charkově, takže očitým svědkem bitvy o Debalceve a obsazení města v roce 2015 nebyl. Teď však přežívá bitvu o Charkiv.

Bohdan si připomíná, že se už od 22. února cítil neklidně. S manželkou si koupili nějaké potraviny, které se rychle nezkazí. Rozhodli se ale, že v případě ofenzívy Ruska Charkiv určitě neopustí. Manželčin dědeček je paralyzován, proto ho nemůžou nechat. Ke všemu, mají kočku, psa, králíka a rybku. Bogdan slyšel, že něco musí začít 24. února, a proto tu noc nespal. V 5 ráno uslyšel výbuchy a vzbudil manželku. Společně šli dál od oken, na chodbu, a začali přemýšlet, co udělají.

„Myslel jsem si, že jsme na to byli psychologicky připravení, aspoň já. Ale když to začalo, uvědomil jsem si, že tomu tak není,“ říká Bohdan. „Pořád nemůžu uvěřit, že se to opravdu děje. Je to stále takový napůl šok.“

Nakonec se rodina přestěhovala do suterénu kavárny svých přátel poblíž centra města. Momentálně tam pobývá 16 lidí včetně ženy v devátém měsíci těhotenství. Prostor je vybaven pro kuchyni, a tak ženy začaly péct chleba, který pak dobrovolníci vezou do města. Mnoho obchodů v Charkově je zavřeno kvůli značným ničením, výpadkům elektřiny, vody nebo topení. Lékárny fungují v polouzavřeném režimu — lidé, kteří umí léky prodávat a mají povolení majitelů, otevírají lékárny a hlásí to na dobrovolnických chatech. Tyto chaty a telegramové kanály jsou hlavními zdroji informací, protože telefonní spojení ve městě není stabilní.

Třetího dne ofenzivy Bohdan s kamarádem dobrovolně přišli do Charkovské oblastní státní správy a přihlásili se do domobrany. Bohdan neměl žádné zkušenosti s bojem a zbraněmi, a tak byl s kamarádem zapsán do dobrovolnické „desítky“. Když začal platit zákaz vycházení, Bohdan se vrátil k manželce a jeho přítel zůstal v budově oblastní státní správy. Byl tam i v noci na 1. března, když budovu zasáhla ruská raketa.

„Probudili jsme se od výbuchu. Měl jsem dojem, že to právě zasáhlo náš dům,“ říká Bohdan. „Přítel, který tam zůstal přes noc, se nějakou dobu neozval, ale nakonec řekl, že je v bezpečí.“

Předchozí den byl také velmi náročný. Ruská armáda začala otevřeně bombardovat obytné čtvrti, včetně centra města.

„Nebylo to děsivé, spíš jsem měl obrovský vztek,“ říká Bohdan.

„Nevím, čeho se ještě lze bát. To nejhorší se už stalo. Bojím se jen o životy svých příbuzných, přátel, známých. O každého člověka tohoto města, této země. Mým snem je, aby vše co nejdříve skončilo v náš prospěch. A to se stane“.

Bohdan plánuje v příštích dnech dobrovolně pracovat na příjmu humanitární pomoci. Ale dodává: „Dlouhodobě teď neplánujeme“.

„Jsem přesvědčen, že chlapi, kteří jsou nyní v první linii, kteří mají zbraně, odrazí tyto jednotky druhé nejsilnější armády ve světě, kterou nás strašili. Každý Ukrajinec dělá, co umí. Pokud nemůžete být užiteční, musíte se schovat a zachránit si život, abychom, až vyhrajeme, mohli město znovu obnovit, obnovit tady život.“