Illustrated by Liubov Miau
„Moje matka zemřela. Zasáhl ji granát. Před šesti dny. A já jsem tak daleko od své rodiny,“ říká 22letá Julia Jašnikova. Před měsícem a půl odletěla do Thajska. Tam ji zastihla válka.
- března ve 12:15 kyjevského času dopadl granát na školu č. 21 v Černihově, kde pobývala celá Juliina rodina. Máma, táta, bratr a teta. „Bratr byl v úkrytu, a moje matka, otec a teta se z nějakého důvodu rozhodli jít ven a promluvit si o plánech do budoucna. Já jsem v tu chvíli jela na vodním skútru po moři. Když jsem oblékala záchrannou vestu tady v Thajsku, došlo v Černihově k výbuchu a moje matka zemřela. Zírala jsem na západ slunce a nechápala, co se stalo. Bylo mi dobře, ale něco jsem cítila. Teprve příští den jsem zjistila, že moje matka už nežije.“
Jedna z posledních zpráv, kterou matka napsala Julii, byla:
„Nemohou zabít všechny, jen ty, kteří jsou předurčeni. Já ještě budu žít. Už brzy bude šeřík.“
Nejprve se Julia dozvěděla, že škola byla vybombardována. Pak někdo řekl, že máma a táta jsou v nemocnici. Ukázalo se však, že v nemocnici jsou otec a teta a že matka tam není.
„Táta se ozval a řekl, že neví, kde je máma. Nikdo neví, kde je máma. Plakal a já nechápala proč.“
Hledali mou matku večer a celou noc. Ráno Julia usnula, a když se probudila, říká, že všechno pochopila.
„Bylo to jako bych otevřela sklep – a je tam pravda. Představila jsem si, že jsem si lehla vedle mámy na zem. V Černihově stále čekali na konec zákazu vycházení, aby zkontrolovali další nemocnici. Ale už jsem jako by cítila, že máma je blízko. Zdálo se, že mě vzala za ruku… A zmizela. Pak jsem všechno pochopila.“
Juliina matka byla nalezena v márnici, identifikovaná podle oblečení a snubního prstenu. „Tátovi neukázali její tvář. Když granát zasáhl budovu, moje matka stála blízko okna.“
„Moje matka je v nebi a moje rodina je v pekle. A jsem sedm tisíc kilometrů daleko,“ říká dívka.
Druhý den Julia sebrala všechny své síly a nasměrovala je k evakuaci příbuzných — těch, kteří přežili. Když byli v bezpečí, vydechla úlevou.
