Tarasovi je bez jednoho dne 23. Před týdnem válka pro něj začala podruhé.
V roce 2014 byl puberťák, chodil do školy v Doněcku, sledoval anime a četl fantasy. Po zinscenovaném referendu za nezávislost „Doněcké lidové republiky“ a zahájení bojů musel své rodné město opustit.
„Největší tragédií války pro mě bylo, že jsem opustil své město, aniž bych se s ním vědomě rozloučil. Myslel jsem, že se brzy do Doněcku vrátíme,“ říká Taras.
Rodiče mu nejdříve sdělili, že jen navštíví příbuzné ve Vinnyci. Domů se ale rodina už nikdy nevrátila. Nakonec se Taras ocitl v Žytomyru.
Před týdnem, 24. února, jej zase probudil výbuch v dříve klidném městě daleko od hranic s okupační zemí. Nejprve si myslel, že někdo poblíž jen odpálil granát. Pak vzal mobil a začal jako obvykle skrolovat. Ukázalo se, že Putin rozpoutal válku v plném rozsahu.
„Asi jsem v invazi nevěřil. I když už Rusové přivedli svá vojska k naší hranici, všichni jsme chtěli doufat, že to bylo jen zastrašování. Je těžké uvěřit, že naše země skutečně může být takto napadena.“
První den nemohl mladík vůbec jíst. Obvolal všechny své známé a ptal se, jestli jsou v pořádku. Nezpanikařil, ale nedokázal zastavit chvění a napětí po celém těle. Krevní tlak a puls překročily normální hodnoty.
Nejprve ho napadlo opustit město: příbuzní ze Lvova nabídli, aby jel k nim, a pak možná do Polska. Nakonec ale uviděl, jak se lidé kolem něj sjednotili tváří v tvář hrozbě. Někteří se připojili k domobraně či stali se dobrovolníky.
„To mě inspiruje. Rozumím, že i když neudělám mnoho a zemřu, tak zemřu jako jeden ze zástupců národa hrdinů.“
Taras je členem Liberálně demokratické ligy Ukrajiny, organizace, která má partnery v mnoha evropských zemích. Od začátku války agitují partnery, aby požadovali po své vládě ty nejtvrdší sankce proti agresoru.
Mladík pomáhá i ve městě: staví barikády, aby zabránily okupačním silám dostat se přes Žytomyr do hlavního města Ukrajiny.
Taras říká, že si kvůli válce uvědomil své priority. „Upřímně řečeno, míval jsem rád jiné národy. Myslel jsem, že jsou lepší než my. Ale teď jsem hrdý na to, že jsem Ukrajinec.“
