Marjana má 26 let a je z Kyjeva. Doteď nemůže uvěřit, že na Ukrajinu přišla válka. Marjana je v sedmém měsíci těhotenství. Odpočítává týdny před narozením syna. Dělá to ve sklepích, v dobách ostřelování.

Dřív byla Marjana zaměstnána jako konzultantka v obchodě. Pěkně oblečená, s účesem a makeupem, ráda se procházela ve své čtvrti na levém břehu. O válce se dozvěděla od manžela. Nevzala jeho slova vážně.

“Manžel mě vzbudil v pět ráno. Připravovali jsme se k porodu, proto jsem nezbytné věci už měla sbalené. Manžel rozhodl, že půjdeme do sklepa. Pustili nás do kavárny ve sklepě, ale bylo to tam moc těžké”.

“Nemohla jsem spát, moc mně bolela hlava, pořád jsem měla pocit na omdlení. A taky mně moc bolelo břicho, bylo těžké dýchat”, – vzpomíná Marjana.

Na začátku se manželé neodvážili odjet z Kyjeva. Nechtěli nechat v bytě 83-letou babičku s cukrovkou. A také si mysleli, že to všechno brzy skončí. Jejich rodina a známí trvali na tom, aby jeli pryč. V pátý den války Marjana s manželem odjeli. Babička odmítla opustit svůj domov a zůstala. Říká, že přežila druhou světovou válku, takže přežije i tuhle dnešní.

Za městem u kamarádů je bezpečněji. Marjana se snaží ovládat a nenervovat. Bere prášky na uklidnění, aby nepanikařila.

“Nejvíc se bojím, že neuvidím rodinu a kamarády. A že se nebude kam vracet, – upřímně říká Marjana a skoro pláče. – Ale také hodně kamarádů šlo válčit, aby nás bránili, a věřím, že nám pomůžou tohle všechno přežít. Lidé kolem nás, naši kamarádi, známí – všichni se navzájem podporují. Díky tomu mám víru, že to všechno skončí”.

Marjana říká, že válka jí změnila hodnoty. Dřív něco vždycky chybělo – peníze, kosmetika a podobně. A teď už chce jenom klid. Chce jako dřív jen čekat na narození svého dítěte a klidně se procházet po levém břehu. Chce víc času trávit s blízkými. Ale hlavní je pro ní touha – aby už válka skončila.