Oleksandru Zakletskemu je 43 let. Teď brání město spolu s teritoriální obranou Kyjeva. 

Říká, že už v roce 2008 pochopil, že bude válka: když Rusko napadlo Gruzii, další země na řadě musela být Ukrajina.

Oleksandr patří k aktivistům Majdanu. V roce 2014, kdy Rusko anektovalo Krym a začalo útočit na východní část Ukrajiny, nemohl jít bojovat kvůli matčině nemoci. Šel ale na vojenské učení a aktivně se zabýval kulturní diplomacii.   

V roce 2022 měl v plánu vyplout na ledoborci Noosféra k Antarktidě jako tiskový mluvčí a mořský ekolog v organizaci pro zkoumání podmořského světa. Nestihl ale pořídit nezbytné dokumenty. Když začala válka, byl v Kyjevě.   

“Když se to stalo – tak to má být. Tady budu více užitečný. Navíc, jednou má známá řekla, že patřím ke stražcům Kyjeva. Takže kam bych měl jít? A proč?” – říká.

První dny války byly nejtěžší. Stres byl tak obrovský, že jsem nemohl jíst. Hned druhý den se ale kontaktoval z kamarády z teritoriální obrany a připojil se k nim. 

Teď dny vypadají takhle: vstává v 6:30, dá si snídani a dostane od velitele seznam úkolů pro dnešní den.

“Moc mi pomáhá, že jsem 8 let pracoval v art – galerii. Proto pro mně netriviální úkoly neexistují. Dřív jsem to měl tak, že: jeden den pořádám vernisáž v paradním obleku a druhý den opravuju kanalizaci. Stejně různé úkoly mám i teď. Mimo práci na kontrolních bodech a humanitární pomoc, zaopatřujeme kryty, aby se tam dalo přebývat déle. Což vyžaduje dobrou fyzičku, ale i sociální dovednost. Například, k takovýmhle místům je potřeba dodávat elektřinu. Našel jsem kontakt na energetickou firmu a brzy jsme dostaly nezbytný silový kabel. Nebo taková “maličkost”, jako jsou profesionální kuchyňské nože pro kuchyň teritoriální obrany. Dostal jsem je přes známé restaurátory a paráda – jídlo se teď připravuje snadněji a rychleji. Mohlo by se zdát, že tohle všechno není důležité v kontrastu s tragickými událostmi. Ale komfort na všech úrovních uvolňuje pak hodně energie pro obranu, aktivní činy a naději. A to je zásadní pro vítězství. Mám spoustu kontaktů – od servisu čištění rour po výrobce baletních špiček. A během války využil jsem skoro všechny. Nikdy nevíš, čí unikátní dovednost bude potřebná zítra”. 

Oleksandr říká, že takovouhle pospolitost ukrajinců viděl jen na Majdaně. V tu dobu přišla za ním stará paní. Neměla sil na protesty, ale přinesla uvařené brambory s cibulí.

Teď je to stejně – všichni pomáhají, jak můžou. Všichni činí odpor. “Jestli je Bůh láska, cítili jsme na Majdanu dýchání Boží. A teď zase cítíme dýchání Boží. To, jak před nebezpečí ukrajinci staví veselí a hněv, jak se umí v děsivých okamžicích mít navzájem rádi a pomáhat jak mohou – dává inspiraci všem obrancům”.   

Oleksandr má tři sny, které si chce splnit po vítězství. 

První: navštívit ostrov Zmijnyj a spatřit tam nový chrám “Pantheon” s třinácti pohraničními vojáky. “Protože to je našich 300 sparťanů. A na bílém mramoře bude napsáno: “Ruská válečná lodi, jdi do prdele”. 

Druhý: vrátit se na ukrajinský Krym a dát si na hoře Karadah zelený čaj z krymsko – tatarské hliněné misky. 

A třetí: nasadit si neuvěřitelně pěkný klobouk a obejmout všechny kamarády během Knižního Arsenalu – literárního festivalu v Kyjevě.