Svitlana je učitelka angličtiny na Národní letecké univerzitě. Její dům se nachází ve městě Fastov, to je v kyjevské oblasti. Den před začátkem války zasela doma semínka papriky. A ještě šli s manželem do obchodu s potravinami na nákupy. Koupili sušenky. Nemyslela si, že bude ty sušenky potřebovat tak brzy.
Ve městě Fastov, kde bydlela Svitlana, se nebojovalo tak, jak tomu bylo v sousedním městě Vasylkiv. Zřídka je ve městě slyšet sirénu, aby šli lidé do krytů nebo sklepů. Těch pravých krytů je ve Fastově málo, vlastně jen jeden nebo dva.
„Odjet pro mě nebylo plánovaným řešením,“ říká Svitlana. “Má kamarádka z Korpusu míru, se kterou jsme kdysi společně pracovaly, řekla, že je možnost jet do Krakova. Můj manžel jel na nádraží a koupil jízdenky do Lvova. Podařilo se mu to. Byl to zázrak. Neodjeli bychom, kdyby neměli jízdenky“.
Svitlana a její čtrnáctiletý syn jeli do Lvova a manžel zůstal doma ve Fastově.
S sebou si Svitlana vzala jenom oblečení, sušenky, věci první pomoci. Před začátkem doby koronaviru cestovali a sbírali suvenýry. Chtěla je vzít s sebou také, ale rozhodla se, že nebude brát zbytečné předměty.
- února Svitlana přijela do Lvova. Ten den vypadal tak: přijeli, uviděli hodně lidí na nádraží, a proto šli se synem na autobusové nádraží. Tam byl také dav. Svitlana si koupila jízdenky do Krakova. Po příjezdu si měli možnost odpočinout v pronajatém bytě. Další den šli na policii, nahlásili se jako uprchlíci, a pak se přestěhovali se synem do šelteru (ubytovny).
„Víte, nikdy v životě jsem si nemyslela, že to tak dopadne. Kdysi sovětský spisovatel napsal, že lidé těžko věří tomu, co je za hranicemi jejich zkušenosti. Myslela jsem si, že to je pravda. Ale teď můžu věřit všemu možnému.“
Svitlana dál komunikuje se svými kolegy, kteří zůstali v Kyjevě. Její nejlepší kamarádka nemohla odjet z Kyjeva, protože má staré rodiče. Nemohla je opustit. Její další kamarádka opustila Kyjev, ale zůstal tam její manžel.
„Někdo psal, že lidé, se kterými teď komunikujete jsou vaši praví kamarádi. Potvrzuji ta slova.“
Svitlana rozumí, že válka může trvat dlouho. Ale ona si přeje jen to, aby lidé nebyli během války zabíjeni. A aby bylo možné opravit města a domy.
„Dlouhou dobu jsem nebrečela, ale teď jsem už začala,“ říká Svitlana. „Zejména brečím, když myslím na manžela, maminku a bratra… Ale nejdřív musím myslet na svého syna. On je takové domácí dítě a všechno, co se teď děje, je pro něj divné. Teď si přeji, aby žádná válka nebyla. Když naše babičky pronášely přípitek „Aby nebyla válka“, bylo to tak divné. Jaká může být válka ve 21. století?“
