“Že náš byt v Mariupolu zasáhla raketa, jsem se dozvěděla náhodou přes sociální síť. Uvnitř mohla být moje babička. Říkali jsme jí, aby se schovala do krytu, ale jestli tam v ten okamžik byla – nevím. Spojení s rodinou nemáme už dva týdny”, – povídá 21 letá Kateryna Radyk.

V obklíčeném a bombardovaném Mariupolu, zůstaly dvě její babičky, dědeček, strýc s mladou rodinou, hodně kamarádů a nejlepší kamarádka, která ještě v únoru chystala svatbu.

“Akorát před válkou jsme s ní kupovali letenky do Itálie, abychom tam v březnu uspořádali svatbu. Žije-li moje kamaradka – nevím. Bydlela vedle, po celou dobu ostřelování navštěvovala mou rodinu. Podle fotografií na internetu jsem se dozvěděla, že na dvoře vedle jejího domu je teď velký kráter po explozi. Spojení s kamarádkou zmizelo”.

Posledních několik let Katja bydlela v Kyjevě, studovala kulturologii a pracovala v kultuřní sféře. Během prvních dnů války přemýšlela jet do Mariupolu, myslela si, že tam bude bezpečněji, protože během posledních osmi let se město naučilo žít za bojových podmínek počítajících s ostřelováním. Pak ve městě zmizelo světlo a Kateryna ztratila spojení se všemi blízkými. Občas volala jenom kamarádka.

“Chodila k mé babičce a dědečkovi i když už hořel barák naproti. Viděla, jak do něj narazila raketa. Lidi v Mariupolu jsou na válku zvyklí a proto se tak moc nebáli ostřelování, jako jinde v zemi. Právě proto hodně mariupolců do posledního okamžiku nešli do krytů a nechtěli odjíždět. Možná, je to takový druh posttraumatické poruchy – potlačený pud sebezáchovy. Proto i moje rodina neodjela, pokud to ještě bylo možné”, – říká Katja.

Na krátkou dobu bylo v Mariupolu možné najít signál vedle bývalé kanceláře mobilního operátora. Jeli tam všichni lidé z celého města, jen aby odeslali krátkou sms blízkým: “Jsem živý” nebo “Náš dům ještě stojí”. Ale jet tam bylo riskantní – město bylo ostřelováno každých 30-40 minut, cestou hrozila smrt. Pak ale i tahle možnost zmizela.

“Vím, že lidé v Mariupolu teď pijí vodu ze systému topení a roztátý sníh. Velkou otázkou je, co teď jí, protože zásoby potravin už dávno došly a žádný obchod nefunguje”.

Spolu s rodiči a mladším bratrem skoro týden bydlela v krytu pod vedlejší školou. Poslední kapkou byla pro ní situace, kdy se do pronajatého kyjevského bytu pokoušeli dostat marodéři.

“Šla jsem do bytu, abych se po týdnu v krytu osprchovala a převlékla. Byla jsem v bytě sama, když se skrz dveře dovnitř začali dobývat nějací lidé. Moc mě to vyděsilo. Naštěstí, se jim ale dostat do bytu nepovedlo, utekli. Sousedi pak řekli, že jsou to marodéři, kteří se představují jako pracovníci městských služeb nebo jako teritoriální obrana, aby se dostali do baráku”.

Po takovém příběhu se rodina Kateryny rozhodla odjet do většího bezpečí. Podařilo se jim najít autobus, který ale nebyl propuštěn přes kontrolní bod. Museli strávit noc na stanici metra Teremky.

“Nic jsme neměli. Celou noc jsme seděli v metru bez topení. Bylo to fyzicky náročné, ale byla to jen jedna noc. Neumím si představit, jak moc to musí být náročné pro lidi v Mariupolu, kteří takhle žijí už dva týdny”, – říká Kateryna.

Teď Kateryna odjela do Německa ke kamarádům. Udělali spolu charitativní projekt – prodej NFT obrázků – a všechny peníze věnovali na účet Ukrajinské armádě. Také se spojuje se zahraničními novináři a povídá jim o situaci v Ukrajině, protože věří, že jenom společenský tlak může přinutit evropské lídry pomáhat Ukrajině aktivněji a různými způsoby. A stále Katja prohlíží fotografie z obklíčeného Mariupolu v naději , že tam uvidí, že její blízcí jsou v pořádku.

“Zůstávat v EU nemám v plánu. Doufám, že už se brzy budu moci vrátit do Kyjeva a tam budu obnovovat Ukrajinu”, – říká.