Іrina Šiška žije ve městě Krolevec v Sumské oblasti. Je jí 28 let a ještě před týdnem pracovala v kosmetickém salónu a prodlužovala svým klientkám řasy. Teď žije se svým manželem, dvěma dětmi a s rodinou svých přátel, které ubytovala u sebe doma. Snaží se vytvořit si vlastní ostrůvek bezpečí v kraji, který místní již nazvali „územím pekla“.

„První věc, kterou jsme udělali, když poprvé zazněly exploze 24. února, bylo, že jsme si schovali do sklepa teplé oblečení, trochu jídla a dětskou postýlku. Okolo páté hodiny již třicet lidí stálo u obchodu s nákupními košíky. Brali jídlo, mýdlo, dětské pleny. Ano, měla jsem strach, nechtěla jsem tomu všemu vůbec uvěřit. Ale přece jsem už podobné věci viděla a dobře jsem věděla, jak to může dopadnout. Museli jsme tedy jednat co nejrychleji.“

Irina už 8 let žije s vědomím toho, co je to válka; v roce 2014 totiž absolvovala univerzitu v Doněcku. „V den, kdy jsem získala bakalářský titul, přišli do města ruští vojáci. Naproti mé fakultě, přímo vedle kavárny Liverpool, visely ruské státní symboly. Pamatuji si jak mlátili lidi s ukrajinskými vlajkami.“

Tehdy Irina společně s manželem opustila Doněck. Z města již nikoho nepouštěli, ale povedlo se jim proklouznout. „Naše auto znali na všech kontrolních stanovištích, neboť jsme každý den jezdili do práce do Krasnogorovky. Tvářili jsme se, že tam máme namířeno i tentokrát, proto se nám podařilo projet.“

Ovšem dnes je zcela odlišná situace. Tentokrát o odchodu z Krolevce nemohla být ani řeč. „A kam bychom měli jet? Zde je můj domov. A navíc nelze uniknout nevyhnutelnému.“ Momentálně město není možné opustit, neboť všechny mosty jsou vyhozeny do povětří. Siréna zatím zazněla jen párkrát, proto je zde relativně bezpečno. Pár desítek kilometrů od nich jsou však města zcela srovnána se zemí.

„Rána jsou mnohem děsivější než noci. Ta vřava a zmatek, chytám se za hlavu a říkám si: musím nakrmit děti, které jsou teď doma, musím je zabavit, všechny uklidnit… tohle mě zároveň zachraňuje před návalem zpráv, odvádí pozornost jinam.“

Irina zažívá stavy úzkosti, někdy cítí nevolnost, trpí nespavostí. Nebojí se však výbuchů, nemá strach o svůj majetek. Děsivá je pro ni představa, že nebude mít čím nakrmit děti nebo že je nebude schopna ochránit. Říká, že sama je schopna přežít i o vodě s cukrem, jenže děti nikoliv.

„Přeji si, aby ukrajinská armáda vyhnala tuhle zvěř z našich měst. Vyžene je i z Doněcku. A pak se opět budu moct projít po Univerzitní ulici, projdu se chodbami své školy, setkám se se svými kamarádkami, posedíme spolu v kavárně Liverpool a dáme si pivo z Juzovského pivovaru.“